"Co chceš?" ozval se mi za zády hrubý hlas.
Zněl uraženě, tvrdě, jako když se na vás někdo naštvaně oboří.
Lidé v celém bistru ztichli. Hluk předešlých hovorů zmlkl.
Pozvedl jsem hlavu. Viděl jsem, jak na mě všichni koukají.
Otočil jsem se a spatřil za zády muže, sotva stojícího na nohou.
Bylo vidět, že téměř neudrží stabilitu.
Byl špinavý, otrhaný kabát mu sotva držel po hromadě.
"Dáš hostům pokoj ty ožralá opice?" ozval se hlas číšníka.
V tu chvíli se muž zapotácel, jak se k číšníkovi chtěl otočit.
Zachytil jsem jej, aby neupadl.
Všichni kolem na mě hleděli jako na blázna.
Ten bezdomovec mě před chvílí málem napadl a teď jej podpírám. To nechápali.
Otočil se ke mně se slovy: "Neopruzuj, já ven trefím sám."
V tu chvíli jsem ucítil alkohol v jeho dechu.
"V pořádku," odpověděl jsem mu.
Když vyšel ven, ztratil se hned za prvním rohem ulice.
Vstal jsem, zaplatil svou kávu a vyšel taky. Mé kroky vedly směrem, kam jsem jej viděl odcházet.
Uviděl jsem jej uprostřed křižovatky, jak tam stál na svých chabých nohou a rozhazoval rukama, když těsně kolem něj projelo několik aut.
Nějaká žena na něj křičela, neslyšel jsem přesně co, možná na něj volala jeho jménem.
Když on pak prošel na opačnou stranu, než jsem stál já, zmizel mi z dohledu v davu ulice.
Ta žena šla na chodník zrovna tam, co jsem stál.
"Vy jej znáte?" zastavil jsem ji otázkou.
„A co má být,“ reagovala popudlivě. Už se obracela k odchodu, když jsem jí odpovídal.
„Nic, jen se ptám, chtěl jsem o něm aspoň něco vědět.“
„Jste policajt, nebo snad od sociálky?“ odbyla mě otázkou.
„Ne, nejsem.“
„Tak od novin? S tím vám nepomůžu,“ odsekla mi: „Já se s novináři nebavím.“
Otočila se ke mně zády a zamířila k městskému parku.
Díval jsem se za ní zklamaný, že se mnou mluvit prostě odmítá.
Zastavila se.
Obrátila se ke mně a dívala


Alba































Nikdo zatím nekomentoval... Buďte první! 🙂